Pověsti z Drásova o okolí

Blíží se vánoce, tak se začtěte do pověstí, které vyprávěli dědové a báby, kdy ještě nabyla televize, rádio a ani film. Předávali se z pokolení na pokolení, až je někdo zapsal a vydal. Před mnoha lety je upravil Josef Fic. Sbírka pověstí z Tišnovska byla vydaná pod názvem „Od Pernštejna k Veveří“ a obsahuje 38 pověstí. V následující části si přečtěte pověsti z Drásova a ze Skaličky.

„ZVONY“

Oheň je zlá věc a pokud to bylo možné, hleděli se lidé před ukrutným živlem pojistit. Ponocní obcházeli osady, aby chránili spánek svých spoluobčanů. Vypukl-li někde požár, bilo se zvonem na kostele nebo kapličce na poplach.

Hlasům zvonů se přisuzovala zvláštní tajemná moc. Lidé se domnívali, že zvoněním lze odvrátit i neštěstí.

Jednou drásovský ponocný pokuřuje z dýmčičky a pozoroval z věže, neděje-li se něco podezřelého. Blížila se už půlnoc. Pojednou uviděl na hřbitově v místě, kde bývali pochovaní sebevrazi, že se jeden hrob otevřel, vystoupil mrtvý, který svlékl rubáš, odložil jej na hrob a kamsi odešel. Kam, to se ponocnému nepodařilo zjistit. Teprve, když první kohout ohlašoval zábřesk nového jitra, vrátil se, vzal na sebe košili, země se otevřela a duch zmizel.

Za několik dní se výjev opakoval. I nedalo to ponocnému, sestoupil z věže a vzal odloženou košili. Dobře za sebou zamkl železem pobité dveře, vystoupil na věž a štěrbinou okenice pozoroval, co se bude dít, až se nebožtík vrátí.

Minula druhá hodina, třetí hodina, šlo na čtvrtou. Vtom se přihnal duch přímo k věži a jal se po jejím zdivu drápat k okenici. Již se chtěl vsunout do okenice, když znenadání počaly zvony samy od sebe zvonit a ponocný, víc mrtvý než živý, jako zkamenělý stál, ani nedýchal a očekával konec bídného života. Sotva zazněly zvony, nebožtík sletěl na zem jako hnilička. Tak se třikrát pokoušel vylézt na věž a vždy byl dolů smeten hlasem zvonů.

„Kykyryhýýý“ zanotoval na dolním konci dědiny kohout a ponocný jako ve snách uslyšel hlas.

„Vysvobodil jsi mě, zaplať ti to pánbůh.“

Když se ponocný probral z mdlob a sestoupil na hřbitov, našel na jednom hrobě hromádku popela a spatřil v záři vycházejícího slunce stoupat k nebi mlžný obláček vysvobozené dušičky.

„BEDRNÍK Z PANÍ HORY“

Je podivné, že i hoře dáváme titul paní. U Skaličky mají Paní horu, mají ji také u Lomničky. A je to docela hodná paní ta Paní hora.

Je přísloví, že nemoc na koni přijíždí a pěšky odchází. Plně se to osvědčilo, když jednou ve Skaličce vypukla jakási záhadná epidemie. Neví se, jaká to byla nemoc, lidé si to dobře nepamatovali. Na jméně už nezáleží, nemoc přišla a byla velmi zlá. Lidé si s ní nevěděli rady. Dělalo se všechno, co kdo poradil. Zažehnávali ji, vykuřovali, lidé sbírali všechny možné byliny, vařili všelijaké a divné lektvary, mazali se jimi, pili všelijaké břečky, ale marně. V širokém okolí nebylo pomalu rostliny, kterou by skaličtí neokusili. Léky nepomáhali a lidé umírali.

Jednou se nějaké mladé ženě, která si vyšla na byliny, zjevila v lese „bílá paní“. Poradila jí, aby se nejhodnější člověk ze Skaličky vypravil na Paní horu, že prý se pomoc najde.

Ono se snadno řekne nejhodnější člověk. Kdo však je ten nejhodnější? Muž to nemůže být. Odjakživa byla žena hodnější. To bylo skaličským jasné. Proto rozhodli, že na Paní horu půjde žena. Ale nová svízel! Chtěly jít všechny, ale která, když všechny byly nejhodnější. Zatím, co se rozhodovalo, která půjde, vytratila se jedna nenápadně na horu. Bála se dosti, to je pravda. Sotva na horu vkročila, uslyšela zpěv šesti ženských hlasů.

„Bedrníčku bedrný,
jaký jsi ty peprný,
kdyby tebe lidé měli,
dávno by již nestonali,
bedrníku bedrný!“

Žena poslouchala, slova opakovala. Bedrníček! Kde roste? Ráno šla znovu na horu a našla neznámou bylinu. Z té ještě odvar neokusila. Snad je to bedrník. A byl! Odvar účinkoval výborně, nemocní jej pili, brzy se uzdravili a byli čilí jako mníci. (mník = ryba)