Strana 31
číslo 4, prosinec 2024 31
Blíží se vánoce, tak se začtěte do pověstí,
které vyprávěli dědové a báby, kdy ještě naby-
la televize, rádio a ani film. Předávali se z po-
kolení na pokolení, až je někdo zapsal a vydal.
Před mnoha lety je upravil Josef Fic. Sbírka
pověstí z Tišnovska byla vydaná pod názvem
„Od Pernštejna k Veveří“ a obsahuje 38 pověs-
tí. V následující části si přečtěte pověsti z Drá-
sova a ze Skaličky.
„ZVONY“
Oheň je zlá věc a pokud to bylo možné, hledě-
li se lidé před ukrutným živlem pojistit. Ponocní
obcházeli osady, aby chránili spánek svých
spoluobčanů. Vypukl-li někde požár, bilo se zvo-
nem na kostele nebo kapličce na poplach.
Hlasům zvonů se přisuzovala zvláštní tajem-
ná moc. Lidé se domnívali, že zvoněním lze
odvrátit i neštěstí.
Jednou drásovský ponocný pokuřuje z dým-
čičky a pozoroval z věže, neděje-li se něco po-
dezřelého. Blížila se už půlnoc. Pojednou uviděl
na hřbitově v místě, kde bývali pochovaní sebe-
vrazi, že se jeden hrob otevřel, vystoupil mrtvý,
který svlékl rubáš, odložil jej na hrob a kamsi
odešel. Kam, to se ponocnému nepodařilo zjis-
tit. Teprve, když první kohout ohlašoval zábřesk
nového jitra, vrátil se, vzal na sebe košili, země
se otevřela a duch zmizel.
Za několik dní se výjev opakoval. I nedalo to
ponocnému, sestoupil z věže a vzal odloženou
košili. Dobře za sebou zamkl železem pobité
dveře, vystoupil na věž a štěrbinou okenice
pozoroval, co se bude dít, až se nebožtík vrátí.
Minula druhá hodina, třetí hodina, šlo na
čtvrtou. Vtom se přihnal duch přímo k věži
a jal se po jejím zdivu drápat k okenici. Již se
chtěl vsunout do okenice, když znenadání po-
čaly zvony samy od sebe zvonit a ponocný, víc
mrtvý než živý, jako zkamenělý stál, ani nedý-
chal a očekával konec bídného života. Sotva
zazněly zvony, nebožtík sletěl na zem jako
hnilička. Tak se třikrát pokoušel vylézt na věž
a vždy byl dolů smeten hlasem zvonů.
„Kykyryhýýý“ zanotoval na dolním konci
dědiny kohout a ponocný jako ve snách uslyšel
hlas.
„Vysvobodil jsi mě, zaplať ti to pánbůh.“
Když se ponocný probral z mdlob a sestoupil
na hřbitov, našel na jednom hrobě hromádku
popela a spatřil v záři vycházejícího slunce stou-
pat k nebi mlžný obláček vysvobozené dušičky.
„BEDRNÍK ZPANÍ HORY“
Je podivné, že i hoře dáváme titul paní. U Ska-
ličky mají Paní horu, mají ji také u Lomničky.
A je to docela hodná paní ta Paní hora.
Je přísloví, že nemoc na koni přijíždí a pěšky
odchází. Plně se to osvědčilo, když jednou ve
Skaličce vypukla jakási záhadná epidemie.
Neví se, jaká to byla nemoc, lidé si to dobře ne-
pamatovali. Na jméně už nezáleží, nemoc přišla
a byla velmi zlá. Lidé si s ní nevěděli rady. Dě-
lalo se všechno, co kdo poradil. Zažehnávali ji,
vykuřovali, lidé sbírali všechny možné byliny,
vařili všelijaké a divné lektvary, mazali se jimi,
pili všelijaké břečky, ale marně. V širokém okolí
nebylo pomalu rostliny, kterou by skaličtí neo-
kusili. Léky nepomáhali a lidé umírali.
Jednou se nějaké mladé ženě, která si vyšla
na byliny, zjevila v lese „bílá paní“. Poradila jí,
aby se nejhodnější člověk ze Skaličky vypravil
na Paní horu, že prý se pomoc najde.
Ono se snadno řekne nejhodnější člověk. Kdo
však je ten nejhodnější? Muž to nemůže být.
Odjakživa byla žena hodnější. To bylo skalič-
ským jasné. Proto rozhodli, že na Paní horu
půjde žena. Ale nová svízel! Chtěly jít všechny,
ale která, když všechny byly nejhodnější. Zatím,
co se rozhodovalo, která půjde, vytratila se jed-
na nenápadně na horu. Bála se dosti, to je prav-
da. Sotva na horu vkročila, uslyšela zpěv šesti
ženských hlasů.
„Bedrníčku bedrný,
jaký jsi ty peprný,
kdyby tebe lidé měli,
dávno by již nestonali,
bedrníku bedrný!“
Žena poslouchala, slova opakovala. Bedrní-
ček! Kde roste? Ráno šla znovu na horu a našla
neznámou bylinu. Z té ještě odvar neokusila.
Snad je to bedrník. A byl! Odvar účinkoval vý-
borně, nemocní jej pili, brzy se uzdravili a byli
čilí jako mníci. (mník = ryba)
Pověsti zDrásova o okolí